Čekání na psí mimino
Když žijete 17 let s pejskem a on odejde, najednou je doma hrozně smutno a prázdno. Nikdo nepřiběhne, když chystáte něco dobrého k jídlu, nikdo vás radostně nevítá, když se vracíte unavení z práce, nikdo spokojeně neleží u vašich nohou,když pracujete u počítače, na procházky chodíte sami, nikdo se vám pořád nemotá pod nohama...
Téměř okamžitě po odchodu naší milované Báry bylo rozhodnuto - koupíme si nového pejska. Najednou jsme zapomněli na to, že už jsme nechtěli jezevčíka, to abychom nesrovnávali, i manželův vysněný bígl šel stranou, prostě jsme věděli, že to bude zase jezevčí holka, dlouhosrstá, trpasličí, pokud možno co nejpodobnější Báře. Jenže sehnat takové štěně nebylo jednoduché, nejprve jsme hledali pejska bez pp, ale poté, co jsme viděli fotku křížence jezevčíka s vlčákem, jsme dostali strach, co by nám vyrostlo (navíc víme, jak vypadá babiččin Arčinek, původně bišonek). Za týden jsem znala téměř všechny chovatelské stanice, malých pejsků bylo dost, ale fenky ne. A pak jsem našla nádherné fotky paní Martiny Trtíkové a jejího Jimyho, teda Orana z Bílé chalupy, no a ten se stal tatínkem štěnat Gay z Knězáku.
V sobotu 1. května (na Barčiny 17. narozeniny) jsme se vydali jako Hujerovi - takže všichni, podívat se do Rešic , kde naše malá princezna s bratříčky, sestřičkou a maminkou žije. Přijela i Martina s Jimym a ještě dcera chovatelů s Armínem, starším bráchou prcků,takže na zahradě u Černých bylo řádně přejezevčíkováno. Štěňata nádherná, okamžitě jsme se do nich zamilovali, naše maličká si zalezla pod lavičku, na které seděl Tom, a spokojeně usnula. Tak si nás vlastně vybrala sama.
Nejraděj bychom si ji odvezli hned, ale ještě si musíme počkat, zatím je maličká a ještě nemá tetování. Už se na ni moc těšíme